1. Jsou čtyři k ránu, venku plíží se zima

    já píšu ti a sám nevím, čí je to vina.

    Pomalu sníh napad na střechy domů

    a vítr už nešumí v korunách stromů.

    Prý teď žiješ sám, vysoko v horách, na samotě,

    už po ničem netoužíš, snad jen po nicotě.

    Prý dals tam pramen svých vlasů plavých

    mé ženě, řeks: „To se spraví,“

    tu noc bylo všechno jasné,

    je něco vůbec jasné?

 

2. Když já tehdy tě viděl, jen slzu jsem ukáp,

    tvůj kabát do deště měl natrhlý rukáv,

    chodils na nádraží vstříc každému vlaku

    a bez ní ses vracel v tom svém špinavém saku.

    Proč zvals moji ženu do svého života,

    když přišla zpět, mě zbyla samota.

    Já tě vidím s růží v ruce v dešti stát,

    proč jsi jak zloděj krad.

    Už se zas probudila,

    mám tě pozdravovat.

 

3. Už nevím, co říci, můj bratře, můj vrahu,

    dost mě to tehdy vzalo

    velmi mi chybíš a je mi to líto,

    ale jsem rád, že se to stalo.

    Kdybys někdy k nám zašel, za mnou nebo za ní,

    tvůj nepřítel tvrdě spí, ona má lehké spaní.

    Jo a dík, žes vzal ten smutek z jejích očí,

    myslel jsem, že tam má být, že se kol nich svět točí.

 

    Prý dals jí pramen svých vlasů plavých

    a paks jí řek: „To se spraví.“

    Tu noc bylo všechno jasné,

    no, tak se měj moc krásně.